Ráno bylo hektické a stísněné. Ples se
blížil závratnou rychlostí. Dívky se pochechtávali, šuškali si a okukovali
kluky.
Kluci zas byli víc zakřiknutí a pozorovali
dívky.
Ta atmosféra tolik připomínala Turnaj tří kouzelníků a Sebastian vzpomínal na
tu dobu s nostalgickým úsměvem na rtech.
Už nebyl tak chladný, jak plánoval.
Mnoho věcí se mu vymklo z ruky, ale on to zatím neřešil. Na to teprve přijde
čas.
Šel nejrychlejší cestou do Velké síně.
Rychle se najedl a po očku neustále sledoval profesora Brumbála. Ale ten ne a
ne dojíst.
Zvedl se a vydal se k ředitelně,
raději na něj počká tam, než kdekoliv jinde.
Měl v plánu se postavit kousek od
chrliče a čekat, ale Chrlič okamžitě ožil a upřel na něj svůj kamenný pohled,
který mu mladík opětoval.
Cítil, jak mu ta kouzelná mocnost
nahlíží do duše. Čekal. Nevěděl, jak dlouho to trvalo, než se dokázal znovu
pohnout. Když bylo po všem, ozval se mu v nitru hlas.
„Oni si tě zvolili. My jsme si tě
zvolili. Jsi náš pán, náš vůdce. Ty jsi za nás zodpovědný. Máš větší moc než
kdokoliv z živých. Jsi náš ochránce, máš větší pravomoce než samotný ředitel.
Jsi pán Bradavic a ochránce mocností.“
„Děkuji,“ zašeptal a lehce se uklonil.
Nebylo nic jiného, co by mohl říct. Měl tolik otázek, ale věděl, že mocnosti
budou mlčet.
Moc, proč je tento svět o moci? Jen staré mocnosti, které tu jsou
dlouho. Znají spousty tajemství a vidí až do duše. Sebastianova duše ač je
poskvrněná vraždou je pořád schopná přijímat lásku. Vidí dobro a zná část své
cesty. Chápe a je vyvolený. Nikdo ho nemůže nahradit. Pokud zemře, stane se
součástí mocností. Součástí Bradavic. Bude jejich strážce. Jejich anděl. A pak,
až bude nejhůř, vrátí se. Ale to on zatím neví. Neví nic o tom, co se stane.
Neví ani kdo je Temným princem. A teď už to začíná být důležité. Musí to
zjistit. Jinak nemá žádnou naději. Musíme zůstat s ním a věřit mu. Až do samého
konce. On ví, kudy má kráčet dál.
Když chtěl odejít, uviděl Brumbála s
profesorem lektvarů. Když viděl jejich potemnělé výrazy, zalekl se. Bál se.
Nechtěl, aby ředitel zjistil, že tak násilnicky zabil Dursleyovi. Pak si
oddechl, když si uvědomil, že Snape nebyl přítomen. Jediný kdo to mohl zjistit,
byla Vincencie a Voldemort.
„Dobré ráno,“ pozdravil je.
Odvětili mu jen lehkým kývnutím hlavy.
Něco se muselo stát, aby to vykolejilo Brumbála i mistra lektvarů.
„Pojď, Sebastiane. Musíme probrat
včerejší večer,“ ozval se starší muž.
„Nemusí tam jít, nechápu, proč by
měl,“ ozval se Severus.
„Ze stejného důvodu jako ty,“ odvětil
mu Brumbál, „Lékořice,“ dodal.
Muži se nechali vyvést do pracovny.
Posadili se a ředitel jim nabídl
citronovou zmrzlinu, kterou oba Snapeové taktně odmítli.
„Sebastiane, začni první, prosím,“
poprosil ho tedy aspoň.
„Temný pán je se mnou velice
spokojený. Byl jsem nucen zabíjet,“ zavřel oči a snažil se působit dosti
rozčarovaně. I když v jeho duši bylo pouze prázdno. Uzavřel mysl, protože cítil
zvýšený tlak na svou mysl. Zaútočili na něj oba muži. Dělal jako by nic a pokračoval.
„Ale zachránil jsem svázanou a
umučenou rodinu. Přemístil jsem je pryč a pozměnil jim paměť. Nechtěl jsem, aby
trpěli. Naštěstí Temný pán u toho nebyl a měl jsem tedy možnost je ochránit.
Ale jsem tu z jiného důvodu. Mistr chce napadnout Prasinky, ale nejdřív odvede
pozornost útokem na vlak. Studenty zranit nechce. Nikdo ze Smrtijedů nesmí
zabíjet. Ale vesnici chce srovnat se zemí.“
Brumbál chlapce zamyšleně pozorovat a
podíval se na druhého muže. Ten jen souhlasně kývl.
„Děkuji, chlapče, po plese budeš
přijat do Řádu. Zítra ráno tě vyzvednu ve Velké síni. Musím tě však varovat
před Alastorem Moodym. Nebude ti věřit a bude se tě snažit všemožně zesměšnit,
nedej se.“ Usmál se Brumbál.
„Děkuji, pane,“ řekl a zvedl se, aby
mohl odejít za Hermionou, která na něj jistojistě už čekala.
Kouzlem se po cestě převlékl do
teplého kabátu a zastavil se před Velkou síní.
Opravdu dívka už na něj čekala.
Omluvně se usmál. „Moc se omlouvám,
ale byl jsem za profesorem Brumbálem.“
„Nevadí, hlavně, že jsi tady,“ usmála
se na něj.
„Můžeme vyrazit?“ zeptal se.
Cestou se pošťuchovali, dokud
Sebastian Hermioně nenabídl rámě, které s vděčností přijala.
Krajina kolem nich byla pokrytá sněhem
a všechno působilo naprosto klidně. Bohužel všechno krásné jednou skončí, ale
teď si ještě užívejme poklidu. A hlavně vánoce.
V Prasinkách bylo velmi rušno. Studenti
od třetích ročníků výše se procházeli po vesnici a navštěvovali obchody, aby
mohli nakoupit dárky k Vánocům.
Před Třemi košťaty se dvojice rozešla
s přáním, aby rychle nakoupili dárky. Dohodli se, že se sejdou k obědu u
Tří košťat.
Sebastian se nejdříve rozešel do
Knihkupectví. Rozhodl se koupit nějakou knihu profesorovi Brumbálovi a Vině.
Pro ředitele našel knihu Mudlovských pohádek a Vincencii koupil knihu poezie.
Netušil proč, ale věděl, že se jí bude líbit. Pro Hermionu chtěl něco víc
osobního, než jen obyčejnou knihu. Již dříve si všiml, že je zde malý obchůdek
se starými věcmi.
Uvnitř bylo plno prachu, avšak když
vešel, věděl, že tu najde, co hledá.
„Dobrý den, mladý pane,“ ozvala se
stará prodavačka.
Nelekl se.
„Dobrý den,“ odvětil chladně a
odměřeně.
„Přejete si něco?“ zeptala se
prodavačka, jako by přehlídla jeho chování.
„Ano, hledám dárek pro svou
přítelkyni. Chtěl bych něco, co ji pohladí po duši, aby nezapomněla.“
Žena se pousmála. „Něco se tu jistě
najde.“
„Nejdříve bych chtěl řetízek s
přívěskem na dnešní ples a pak dárek,“ dovolil si pousmát.
Prodavačka sáhla pod pult a vytáhla
nádherné řetízky. Po dlouhém vybírání jí koupil fénixe z bílého zlata. A k Vánocům
ji vybral sponu do vlasů. Věděl, že Hermioně se bude líbit.
„Mladý pane,“ ozvala se ještě žena,
„myslím, že tu pro vás ještě něco mám,“ řekla a vytáhla zpod pultu starou
knihu. „Bude se vám hodit.“
Sebastian na ní překvapeně pohlédl.
„Myslíte?“ otázal se.
„Jistě.“
Vše zaplatil a zamyšleně vyšel z
obchodu. Vytáhl rychle knihu a začal v ní listovat. Byl zvědavý, co to vlastně
koupil. Kniha byla plná starých zapomenutých lektvarů. Nechápal, proč mu ji
dala, ale věděl, že se mu bude doopravdy hodit a pokud ne jemu, tak jeho otci
určitě. Zašklebil se a přidal do kroku. Za pár okamžiků bylo poledne a on měl
být za chvilku u Hermiony.
Hermiona už na něj čekala. Lehce se
usmála, když ho uviděla. „Jak jsi pořídil,“zeptala se ho.
Rozhlédl se a ukázal na místo na kraji
za jedním Vánočním stromkem, kde kdysi ve třetím ročníku vyslechli rozhovor o
Siriusovi.
Sebastian si povzdechl. Viděl, jak si
dívka vzpomněla na to samé co on. Měla právo na to vědět, kdo je. Spíš kým byl,
ale věděl, že teď ještě není správný čas.
Odpoledne jim uteklo hrozně rychle. A
ani se nenadáli a museli do hradu, připravit se na ples.
Sebastian se rozhlížel po pokoji.
Večeře měla být součástí plesu a on zjistil, že nemá žádný slavnostní hábit.
Bude muset tedy improvizovat.
Nejdřív zašel do sprch, kde se umyl a
oholil. Stoupl si jen v ručníku před zrcadlo a chvíli se na sebe díval. Jeho
tělo pokrývali tenké bílé jizvy. Některé byly více jiné méně viditelné.
Zamračil se, tolik připomínalo minulost.
Strýčkovi metody trestu. Rány od
řemenů, provazů, pásku, dokonce i nože. Otočil se od svého odrazu. Neviděl na
sobě nic hezkého a zvláštního. Ale on takový byl.
Ze skříně vybral tmavomodrou košili a
černé kožené kalhoty. Pak se podíval na svůj oblíbený hábit. Mávl hůlkou a
černý hábit dostal slavnostní nádech. Mávl podruhé a hábit se olemoval
stříbrnou nití. A na prsou, na levé kapse se mu objevil znak rodu Snapeů. Dva
propletení hadi, zakousnutí jeden druhému do ocasu a uprostřed písmeno S
proplétající se s planou růží.
Přemýšlel co s vlasy, ale vyřešil to
jednoduše. Sáhl pro stříbrnou mašli a proměnil ji na tmavě modrou se stříbrnou
a svázal je jí.
Vypadal impozantně, jak se tu tyčil.
Hlava hrdě vztyčená, jeho onyxové oči zářili životem a černé vlasy ostře
kontrastovaly s jeho bledou pokožkou.
Podíval se na hodinky. Byl nejvyšší
čas vyrazit. Ve společenské místnosti se měl setkat se svou dívkou. Svižným,
skoro až panteřím krokem sešel dolů.
Hermiona tam ještě nebyla. Stoupl si
stranou, nechtěl vzbuzovat pozornost, kterou vzbuzoval už jen svou výškou, za
ten půlrok ještě vyrostl a přesahoval již svého otce a vypadalo to, že ještě
poroste.
Celá místnost už byla prázdná a
Hermiona pořád nikde.
Už se bál, že ho dívka opustila a vykašlala se na něj, ale zrovna ve chvíli,
kdy chtěl jít zpátky do ložnice, se ozvalo jemné odkašlání. Sebastian se
zarazil. Před ním stála okouzlující dívka. Vlastně mladá žena.
Usmála se na něj, když uviděla jeho
výraz, ale i ona působila velice zaraženě, když se dívala na svého partnera.
Mia na sobě měla tmavší modré šaty, s
šálkou přes ramena. Vlasy měla spletené do zajímavého a velice komplikovaného
drdolu, jen pár pramínků ji volně spadala na ramena. Vypadala kouzelně.
„Hrozně ti to sluší,“ promluvil první
Sebastian. „Ale něco k tomu chybí,“ usmál se a vydal z kapsy podélnou krabičku
potaženou tmavě modrým sametem. Podal ho Hermioně, která ji velice překvapeně
otevřela. Sebastian se jemně usmál, vzal řetízek s fénixem a bez dovolení ji
obešel a připnul jí ho.
„Děkuji,“ zašeptala. Byl tak jemný a
galantní, takhle ho neznala. Jakoby to byl někdo jiný a přesto by to byl pořád
ten její Bast.
Nabídl jí rámě a ona s povděkem
přijala. I když měla boty na podpatcích, působili docela zvláštně. On vysoký,
skoro dva metry a ona stěží sto-sedmdesát centimetrů. Usmál se a snížil ruku,
aby se jí šlo pohodlněji.
Ve Velké síni bylo rušno. Místo
obvyklých kolejních stolů zde byly malé stolky pro dva až osm lidí. Jakmile
naše dvojice vešla do síně, okamžitě na sebe upoutala pozornost.
Oba vypadali impozantně. Rozhlédli se
a rychlým krokem (jak ženě dovolovali podpatky) ke stolečku v rohu, poblíž
profesorských.
Uprostřed Síně bylo místo pro taneční
parket. Na místě, kde byl profesorský stůl, stálo pódium a na něm už byly
připraveny nástroje.
Ředitel Brumbál povstal a tím si
vyžádal klid.
„Dobrý večer Vážení hosté, drazí
profesoři, milí studenti. Vítám vás na dnešním plese. Chtěl bych tu uvítat
hudební skupinu Sudičky, která nám tu bude dnešní večer hrát.“ Ozval se
bouřlivý potlesk.
„Dál bych vás chtěl požádat, aby
studenti do pátých ročníků opustili přesně v jedenáct Velkou síň a odebrali se
do svých ložnic. Šestým a sedmým ročníkům je dovoleno zde zůstat až do druhé
hodiny ranní,“ ozval se nadšený potlesk a povyk.
„A jako poslední. Bude se volit
královna plesu. Porotci jsou tady mezi námi, předem daní. Výsledek nejde
ovlivnit. Záleží na vzhledu, chování a tanci. Vyhlášení bude v půl jedenácté,
abychom vše stihly tak jak to má být. Snad jsem na nic nezapomněl a doufám, že
si dnešní večer užijete. Nechte si chutnat a krásný večer,“ domluvil ředitel a
ozval se potlesk, který okamžitě přešel v hlasitý šum. Všichni byli zvědaví.
Na stole se objevilo jídlo. Skřítkové
si dali opravdu záležet.
Sebastian počkal, až si dívka nabere
jídlo a pak si nabral i on. I když správně to měl být on, kdo Hermioně nabídne
jídlo. Usmál se.
Při večeři mlčeli a házeli po sobě
kradmé pohledy.
„Co bys říkala tomu, že bychom si šli
zatančit?“ oslovil ji.
„Ty umíš tančit?“ podivila se.
„Jistě. Každý muž by uměl tančit,“
dívka se od srdce zasmála.
„Tak to jsi nějaký zvláštní muž,“
řekla, ale nemyslela to výsměšně. Prostě to jen konstatovala a hlavou ukázala
na taneční parket. Kde se dvojice nějak pochybně kolébaly do rytmu.
Sebastian se usmál, vstal, poklonil
se. „Smím prosit? Rád bych vám dokázal, že tančit umím.“
Mia se na něj podívala nečitelným
pohledem. „Bude mi potěšením, pane Snapee.“
Nabídl ji ruku a dovedl do středu
parketu. Lehce ji uchopil a usmál se. Jeho výška jim byla trochu na obtíž. Na
okamžik se zamyslel, ale nakonec zamumlal pár sotva zřetelných slov.
Najednou byl jen o patnáct centimetrů
vyšší než Hermiona, která vypadala velice překvapeně.
„Jak jsi to dokázal?“
„Jednoduše. Kouzla jsou užitečná věc.
Je to jen iluze, která za dvě hodiny vyprší, ale to nám bude stačit, nemyslíš?“
usmál se na ní jemně.
Dál už oba mlčeli. Sebastian byl vážně
výborný tanečník. Hermionu vedl a ta si připadala, že létá.
Povídali si, smáli se, tančili.
Vypadali velice šťastní.
Unášet se hudbou a vychutnávat si okamžiky štěstí. Nevíme co nám
osud připraví, ale víme, že to už lepší nebude. Dokud miluje, a jsme milovaní,
víme, že je to nejkrásnější okamžik našeho života.
Pravšechno tak rychle utíká. Ještě chvíli a jsme na konci. Konci
příběhu, konci vyprávění, konci jednoho dětského života.
Ale to jsem, teď nepatří. Náš příběh je jedinečný. Je mnoho
příběhů, ale tenhle je můj. Může ho vyprávět kdokoliv, ale…
Vraťme se zpátky k naší dvojici. Tančící pár. Vypadají jako
milenci, pouze vypadají. To bych moc předbíhala. Vždyť ani nevíme, jak se to
vyvine. Třeba se Sebastian zamiluje do jiné dívky, nebo zemře, nebo…. Kdo ví,
co se stane. Vyprávěč vypráví, ale neskáče. Celý příběh je plný kdyby. Stačí
špatně odbočit na cestě, říct něco co, nemělo být vyřčeno a celá povídka se
bude ubírat jiným směrem. Celý život se bude ubírat jiným směrem. A stačí k
tomu jedna myšlenka.
Sebastian s Hermionou tančili, byli
středem pozornosti, ale byli tak moc soustředění jeden na druhého, že je
ostatní nezajímali.
Proto byli tak velice překvapení, když hudba skončila. Zmateně se rozhlíželi
kolem, ale to už Brumbál došel na pódium a zahájil svou řeč: „Znovu vám přeji
krásný večer. Naše zábava se chýlí ke konci, zvláště pak pro mladší ročníky. Je
na čase, abychom vyhlásili Královnu plesu. Je samozřejmostí, že královna má
svého okouzlujícího krále. Rád bych vám konečně odtajnil porotce. První
porotcem byl zástupce ministra kouzel Percy Weasley, druhý pan Lucius Malfoy za
školní radu,“ Sebastian sebou lehce trhl. „Amélie Bonesová za soudní radu,
další jsem byl Já, jako Nejhlavnější Hlavoun, za školu profesor Severus Snape a
profesorka Vincencie Darkcroftová a samotný ministr kouzel Kingsley Pastorek.“
Ozval se hlasitý potlesk. Zmijozelští se tvářili dosti sebevědomě. Hlavně Draco
Malfoy.
Hermiona posmutněla. Nelíbil se jí
pohled, který její partner vrhal na porotce. Nechápala co se děje, ale ten
pohled ji někoho připomínal. Ten bojovný lesk v očích tohle vídávala jen u
jedné osoby, kterou nadevše milovala. U Harryho. Bylo bláznovství si myslet, že
Sebastian je Harry. Vždyť oba jsou tak rozdílní. Byli to přátelé, to muselo oba
poznamenat.
„Královnou dnešního večera se stává
slečna Hermiona Jane Grangerová se svým partnerem Sebastianem Aranikusem Snapem.“
Oznámil ředitel jako by se nechumelilo.
Dívka vypadala překvapeně, ale na
svého partnera neměla. Jeho maska opadla a jeho zmatený a vyděšený obličej
působil zajímavě, bohužel si toho skoro nikdo nevšiml, až na dvě osoby, které
toho nikdy nevyužijí, avšak se jím tímto chlapec více zlidštil. Prvním byl
samotný ředitel a druhým jeho vlastní otec.
„Prosím, aby král s královnou přišli
sem ke mně, aby mohli být korunování.“
Sebastian už nabyl znovu svou
přirozenou výšku. Působilo to poněkud bizardně. Brumbál se na ně usmíval a jeho
oči jiskřily. „Je mi ctí korunovat tak okouzlující dámu,“ promlouval k nim.
Hermiona se usadila na své křeslo a Sebastian se po chvíli se svou korunou
přidal. Pak přišel na řadu jejich tanec.
Sudičky začali hrát pomalou písničku.
Král plesu se zas zmenšil, čímž vyvolal povyk nejen u některých studentů, ale i
profesorů.
Uchopil Hermionu kolem pasu. Neměl
důvod tančit s ní podle pravidel. Hudba byla pomalá, jemná a tohle mu přišlo v
tento okamžik správné. Dívka si mu položila hlavu na rameno a on si na její
hlavu položil svou. Přáli si, aby to nikdy neskončilo, ale každý tanec má
omezený čas.
Zbytek plesu uplynul hrozně rychle.
Ani se nenadáli a stáli před ložnicemi.
Sebastian se sklonil a políbil Hermionu. Jemně, procítěně. Jen jako by se
jejích rtů dotkla motýlí křídla. Ale tenhle polibek zbavil dívku veškerého
ovládání, přitáhla si ho a polibek prohloubila. Když se oddělili, oba zrychleně
dýchali. Tohle se nemělo stát. Oba to věděli. Tohle byla minulost a ta se nesmí
opakovat. Mia se otočila a bez jediného slova utekla do
pokoje.
Mladý Snape se vydal pomalým krokem do svého
pokoje. Cítil naprostou prázdnotu. Kdyby mohl plakat, plakal by. Neměl to
dopustit. Neměl se zamilovat.
Tohle byl konec. Už se to nebude opakovat. Tím si
byl jistý.
Kdyby
jen věděl, že co stane o prázdninách, mu znovu změní život? A že tentokrát už
to nepůjde vzít zpátky? Jeho moc ho ničí, ale teprve teď ho začne ničit
pořádně.
Kdo
ví, jak to dopadne…