Kdo tohle čte, možná již ví, proč to
všechno vlastně píšu. I když tenhle dopis, nebo co to vlastně je píšu kvůli
jediné větě, co jsem dnes nebo snad včera slyšela. Už ani nevím, kolik času
uplynulo od začátku tohohle dopisu. Píšu a čas pro mě nic už neznamená.
Nejhorší na všem bylo, že naše duše
se spojily, navždy a nešlo je rozdělit, ale čím dále jsme od sebe byli, tím
větší bolest jsme cítili. Nešlo to vzít zpět a nikdy nepůjde, ale rozešli jsme
se. Mocnosti nás varovaly, i když tvrdily, že jsme pro sebe souzení a možná že
i měly pravdu. Vlastně určitě měly pravdu, ale my jsme jim v tu dobu snad
ani nevěřili. Byli jsme dětmi. Snad dospělí, avšak uvnitř pořád dětmi. I přes
tu válku, která zuřila kolem nás, jsme si dokázali zachovat dětskou naivitu.
Harry odešel bojovat pryč, tam kde
ho byla potřeba a mě tu nechal samotnou. Tu prázdnotu, která tak vznikla, se
nedala ničím zaplnit. A to byl na živu, jen daleko ode mě. Naposledy jsme se
viděli pár dní před touto bitvou. Od té doby jsme se od sebe nehnuli. Já vím,
je to tak nechutně sladké, ale my jsme jeden druhého bezmezně milovali. Ani
smrt nás nerozdělí, tak jsme si přísahali. Nikdo z nás tomu nepřikládal
žádnou váhu, ale to byla chyba. Ale už je pozdě. To je směšné. Jako vždy.
Pomatuji, jak jsme spolu
s Harrym snili. Snili jsme o rodině, o dětech, o lásce, o dlouhém životě.
Prostě o všem, co nemůžeme nikdy mít. Ale o tom jsou přeci sny, ne?
Ještě dnes ráno, nebo to už bylo
včera? Mysleli jsme si, že všechno bude dobré. Měli jsme více spojenců než
Voldemort, ale nikoho nenapadlo, že Temného pána napadne, vyvolávat démony.
Harry s Albusem všechny
zlikvidovali, to ano, pro nic za nic nejsou nejmocnějšími kouzelníky na světě, ale
Pán Zla měl další plán. Armáda, velká, hodně velká, a ona se nebáli smrti.
Protože oni již mrtví byli. Inferni. Nikdo z nás nečekal, že je vyvolá,
ale naštěstí jsme to zvládli. Ten největší boj měl teprve nastat.
Ten rozhodující boj, který určit
vítěznou stanu byl mezi dvěma kouzelníky. Thomasem Rojvolem Raddleyem alias
Lordem Voldemortem, pána Všeho Zla a Harrym Potterem, chlapcem, který přežil,
aby zabil Toho-jehož-jméno-se-nesmí-vyslovit. Boj ustal, když se Harry postavil
před Toma. Všichni sledovali ty dva. Největší rivalové doby. V tento
posvátný okamžik, kdy naproti sobě stálo dobro a zlo, bez toho aniž by někdo
bojoval. Rozhodující boj mezi Dobrem a Zlem měl každou chvíli započít.
Možná, že je to klišé, ale
v každém příběhu při rozhodující bitvě, začne pršet.
Ti dva tam stáli, kolem bylo ticho.
Ne to zlověstně ticho, ale takové to ticho, kdy se člověk loučí. Kdy se musí
rozloučit, protože dál už nebude nic takové, jaké bylo předtím.
Stáli tam, tiše, hůlky sklopené.
Déšť jim stékal po tvářích. Oba se tvářili klidně, vyrovnaně. Jakoby věděli, co
je čeká. A věděli. Lord Voldemort se usmál a něco prohodil k Harrymu. Ten
jen pokýval hlavou a usmál se také. Nerozuměla jsem jim, byla jsem moc daleko,
ale pochybuji, že je někdo slyšel. Byl to soukromý rozhovor mezi nimi a nikdo
neměl právo to slyšet. Ani já. Pak se oba uklonili a souboj započal.
Ráda bych popisovala, jak to
vypadalo, jak bojovali, jaká kouzla používali, ale to nejde. Má mysl byla
naplněná strachem. Nejsem nezávislý pozorovatel. Jsem zamilovaná a zničená
žena. Nemůžete mi vyčítat, že tohle vynechám.
Nevím, jak dlouho ten boj trval, ale
vím, jedno. Když to všechno končilo, jejich hůlky se spojily. Byly to sestry,
ale nikdo nečekal. Možná jen ti dva, co spolu bojovali. Přetlačovali se, ale
jejich síly byly vyrovnané. Pak najednou se ozvala velká rána a zlatý záblesk.
Pak jsem spatřila, že na zemi leží tělo Toma a Harry klečí těsně vedle něho.
Rychle jsem se rozeběhla k nim. Harry pomalu přepadával dopředu. Nestihla
jsem k němu doběhnout. Nemohla jsem. Kolem něj byla zlatavá klec, která mě
držela od něj dál. Najednou se znovu zablesklo a vedle něj se objevil fénix.
Bylo to Fawkes. Uzdraví ho,
pomyslela jsem si. Další chyba. Další. Až teď si uvědomuji, jak jsem hloupá. Je
to až k smíchu, nemyslíte?
Ty slova, co řekl, se mi navždy
zapíšou do duše. Věta, na kterou nikdy nezapomenu.
„Můj milý příteli, Fawkesi!“ ten
jeho bolestivý a smutný úsměv a mě se zadrhl dech v hrdle. Najednou jako
by mi někdo strhl ty růžové brýle z očí. A já si uvědomila, že mu už nikdo
nepomůže. Ještě dřív, než to řekl. „Jednou si mi již pomohl. Odvrátil si ode mě
smrt. Ale podruhé už mi nemůžeš pomoci, Fawkesi, podruhé už to nejde.“ Usmál
se. „Utíkal jsem před smrtí moc dlouho, teď konečně ona dohnala mě.“
Jakmile to dořekl, cítila jsem, jak
se mi podlamují kolena. Zemřel. A já pomalu umírám s ním. Fénix začal
zpívat. Tu píseň si budu pomatovat navždy. Zemřel jeho přítel. Zemřel muž,
který přežil, aby mohl zemřít. Zemřít a zachránit celý svět před zlem.
V mé duši bylo prázdno a pusto
a já začala chápat, že tohle je konec. Dokonce jsem i pochopila, proč se to
stalo. Pouto mezi Voldemortem a Harrym bxlo moc silné. Stejně silné jako moje
pouto s Harrym. Ale ty dva spojovala ještě věštba. Věštba, která svazovala
oba. ‚ANI JEDEN NEMŮŽE ŽÍT, POKUD DRUHÝ ZŮSTÁVÁ NA ŽIVU‘ ale ono to znamenalo,
že ani jeden nemůže žít, pokud žijí oba. A jakmile zemře jeden, zemře i druhý.
Byla jsem tam, viděla jsem to, a
ještě horší bylo, že jsem to cítila. Cítila jsem tu bolest. Já nevím, teď když
to píšu, zní mi v hlavě jedna mudlovská píseň. Sedí mi k Harrymu, on
takový byl. A hodí se i na takový konec. Konec, který se nezadržitelně blíží.
Už nemám moc času, ale pořád dostatek, abych to stihla dopsat.
Až mě Andělé
zavolají k sobě,
nechci mít
na pohřbu šumaře.
Dám přednost
před smutečním maršem,
blůzové
smutné kytaře.
Předem už
prosím pozůstalé lidi,
nechte doma
sváteční černý šat.
V džínách si
sedněte u mě,
ať můžu
s vámi zazpívat.
Že se obávám
té neznámé pouti,
chápejte,
umřu poprvé.
Na světě nechávám,
svou touhu a
lásku,
duše má bude
bez krve.
Až ze
hřbitova půjdete někam pít,
dejte si za
mě taky skleničku.
Jenom své
ženě chtěl bych říct,
zůstaň pak
se mnou chviličku.
Koukám se do
ulic,
slzy mi
lezou do očí.
Můj život
končí ve hvězdách.
lidi se dole
plahočí,
Měl jsem rád
život bláhovej,
já neměl
jsem srdce z kamene.
Sem tam si
někdo vzpomene.
Až mě
andělé, zavolají k sobě,
nechci mít
na pohřbu šumaře.
Dám
přednost, před smutečním maršem,
blůzové
smutné kytaře.
Předem už
prosím pozůstalé lidi,
nechce doma
sváteční černý šat.
V džínách
si sedněte u mě,
ať můžu
s vámi zazpívat.
Až mě
andělé, zavolají k sobě…
Je skoro konec, konečně to
vysvětlení, proč tohle vlastně píšu. Já jsem s Harrym spojená. Natolik
spojená, že nemohu dlouho žít, jsme propojení duší, magií, srdcem, osobností.
Spojili nás Bradavické mocnosti. Není jak to zrušit. Nevím, zdali se po smrti
s Harrym setkám, ale slíbili jsme si, že nás ani Smrt nerozdělí. Ale
konečně oba nalezneme svůj věčný klid. Není důvod, aby tento dopis někdo našel,
ale já mám aspoň klidnou duši a konečně můžu odejít.
Je mi to líto, že jsem tohle
netušila dřív. Nelituji ničeho, co se stalo. A nikdy litovat nebudu. Ať mám
sebevětší výčitky, nikdy toho nelituji. Výčitky mám z toho, co jsem
nestihla udělat a měla. Mohla jsem říct tolik věcí, ale to už nestihnu. Nemám
se komu zpovídat, nemám se komu co omlouvat, snad jen sobě. Ale všechno co se
stalo, se stát mělo. Už je pozdě na to, aby se něco dalo měnit. Každý
z nás kráčí po nějaké cestě a každá cesta někam vede. Lidé se potkávají a
míjejí. V mém životě jsem potkala spousty báječných lidí, kterých si
vážím, ale už je pozdě a já jsem unavená. Na chvíli si lehnu.
Na Viděnou, snad v jiném světě,
v jiném čase, v jiném prostoru
ze Srdce navždy
Hermiona
Jane Grangerová - Potterová
Když Severus Snape došel na
Ošetřovnu, aby zkontroloval Hermionu hned na první pohled poznal, že něco není
tak, jak má být.
Mladá žena ležela v posteli
nepřikrytá, oči zavřené, rty promodralé, pokožka bílá jak papír. Rychle
k ní doběhl, ale zaznamenal pouze jen to, že je mrtvá. Krbem rychle
zkontaktoval Albuse, ale ten došel pomalým krokem.
Jiskřičky, které vždycky zářily
v jeho očích, byly pryč. Teď již natrvalo.
Tohle nebyl ten optimistický muž
se sílou, kterou by mohl rozdávat. Tohle byl zničený muž ztrátou blízkých a
věkem. Severus se až zalekl.
„Hermiona je mrtvá, Albusi,“
řekl.
„Já vím, tušil jsem to,“ odvětil.
„Harry mi říkal, že je něco takového možné.“ Rozhlédl se kolem, jako by něco
hledal. Jeho pohled sklouzl na psací
stolek. Pergamen ležel zavinutý na stole. Došel k němu, vzal ho do rukou a
začal číst. Z očí mu pomalu vytékaly slzy.
Severus se raději otočil. Nemohl
se dívat na to, jak Albus dovoluje svému smutku a bolesti, aby vyšla na povrch.
Pak se otočil zpět, dvěma kroky došel k řediteli a svému dlouholetému
příteli a objal ho. Vzal si od něj ten osudný dopis a začetl se.
Poprvé po dvaceti-jednom roce si
Severus Snape dovolil plakat. Naposledy brečel, když zemřela Lilian Potterová a
teď, když zemřel Harry Potter a Hermiona Grangerová, si uvědomil, že ztratil
spojení s životem a s Lilian. S jeho dávnou láskou.
Smrt se opláče, smutek odplaví
čas. Zůstane jen jizva, která se nikdy nezahojí, ale bude nám připomínat lidi,
které jsme milovali. A možná, že ty jizvy jsou k něčemu dobré. Protože
minulost je důležitá pro naši budoucnost.